ROZHOVOR - S Danielou Krolupperovou o tvorbě, nápadech a poselstvích k dětským čtenářům (1. část)

„Kniha má přinést dětem nejen radost, ale i užitek. 

Zdroj: archiv Daniely Krolupperové

Daniela Krolupperová je uznávaná a oceňovaná spisovatelka pro děti a mládež, jíž vychází několik titulů ročně. V jejím rejstříku naleznete knihy nejrůznějších žánrů pro všechny věkové kategorie – pro začínající čtenáře (série Bubáček, Sedmilhář Josífek, Policejní křeček), populárně-naučné publikace (Proč mluvíme česky?), zábavně-vzdělávací příběhy o přírodě (Jde sem lesem, Mizící hmyzíci), ze života dětí (Makej makaku, Zmizelá škola, Polštářoví podvodníci), ale i dobrodružné detektivky pro mládež (Společenstvo klíčníků, Zločin na Starém Městě pražském).

 

V čem jí pomohli Finové? Čím ji šokovala severní krajina? Co bylo pro ni splněným snem? Jak probíhá práce s nakladateli? O tom, ale také o její tvorbě, vlivu virtuálního světa na děti a důležitosti dobrých vztahů v rodině si přečtěte v exkluzivním rozhovoru.

_________________________________________________________________________________

Když sáhnu po Vaší knize, vím, že na mě čeká kvalitně napsaný a originální příběh oplývající barvitostí češtiny, kde nebude nouze o překvapení, jemný humor a šťastný konec, ale moc mě baví, že skrývá i něco víc, a to je nenápadné etické ponaučení. Kde čerpáte inspiraci a nápady na nové knížky? Musíte je, jak se říká „vysedět“, nebo přicházejí samy?

Nápady zatím přicházejí samy a pořád jich mám mnohem víc, než bych kdy stihla zpracovat. Někdy ale není snadné samotné psaní. Chvíli trvá, než se příběhem „prokoušu“. Důležité je také umět nemilosrdně škrtat. Co se týká příběhů ze života dětí, jako matka tří dcer nemám o inspiraci nouzi.

Zdroj: archiv autorky

Studovala jste v Oslu. Jaký máte vztah k Norsku? Navštěvujete jej? Čím se obyvatelé severu liší od Čechů? Mohli bychom se od nich něco učit?

Jsem překladatelka ze severských jazyků. Studovala jsem na Univerzitě v Oslo, na Univerzitě v Helsinkách jsem psala diplomovou práci o finské literatuře. Bohužel cestování do severských zemí je zcela nad moje finanční možnosti. Vztah k těmto zemím mám samozřejmě kladný, jinak bych nevystudovala jejich jazyky a neživila se celý život jako překladatelka z nich. Pokud mohu soudit, lidé tam jsou stejní jako my. Jenom Finové jsou neuvěřitelně nemluvní. Proto jsem se taky v Helsinkách výrazně zlepšila ve švédštině (švédská menšina ve Finsku je prima výřečná), ovšem ve finštině byl pokrok citelně pomalejší.


„V okolí Inari vypadá krajina úplně stejně jako v jižních Čechách.“


Je o Vás známé, že v soukromí ráda cestujete. Své cestovatelské zkušenosti jste zúročila i ve svých knihách. Polární pohádka se odehrává v kraji zimy a ledu –  ve Špicberkách. Její hrdinkou je sněhová vločka a další polární zvířata, čímž se trochu vymyká Vaším tradičním knižním hrdinům, kterými bývají převážně postavy dětí.  Jaká to byla práce?

Cestuji skutečně velmi ráda, ale bohužel zatím jen zřídka. Nejprve jsem žila za zavřenými hranicemi, pak se mi postupně narodily tři děti, od kterých jsem přirozeně nemohla odjet. Teprve v posledních letech jsem si svůj velký sen začala postupně plnit. A přišla korona… Nápad na Polární pohádku jsem dostala, když jsem vymýšlela seriál pro časopis Sluníčko (napsala jsem jich několik). Pro seriál se ale nápad příliš nehodil, žádal si o kratší uzavřený příběh, takže jsem nakonec napsala knížku. Na Špicberkách (norsky Svalbard) jsem nikdy v životě nebyla, ani jsem se jim vzdáleně nepřiblížila. Bohužel. V Norsku jsem byla pouze na jihu země. Severní polární kruh jsem ovšem překročila ve Finsku – společně s maďarskou a irskou kamarádkou jsme šetřily ze stipendia a vydaly se na pár dní na sever. Opravdu mě dostalo, když se ukázalo, že v okolí Inari vypadá krajina úplně stejně jako v jižních Čechách.

Nebyla to jediná inspirace cizí zemí. Vznik titulu Taje olivového háje zase ovlivnila Vaše návštěva Provence. Jak tento příběh vznikal?

Návštěva Provence – to byl splněný sen. Snila jsem ho už od dětství. Vyrazila jsem na kole se staršími dcerami a jejich kamarády, což znamenalo pořádně se opřít do pedálů. Čtrnáct dní jízdy nádhernou krajinou (dokonce jsme vyšlapali i na Mont Ventoux) bylo opravdu pohádkových, občas jsem měla pocit, že se mi to zdá. Jízda na kole je moje velká radost a milovaný koníček, který obvykle provozuji v jižních Čechách. Příběh vznikl tak nějak sám od sebe – když v lednu venku mrzlo. Začalo se mi stýskat po teple, tak jsem prostě začala psát. 

 

Jak probíhá spolupráce s nakladateli? Dávají Vám při psaní volnou ruku, nebo máte předem daná kritéria, co musí nová kniha splňovat a podle nich se řídit?

Když vymyslím nějaký příběh, napíšu synopsi a někdy i ukázku. Potom pošlu nabídku do nakladatelství. Teprve pokud mi v nakladatelství návrh schválí (zatím se naštěstí nestalo, že by mi někde něco neschválili), začnu psát. Psaním dětských knížek se totiž v naší zemi není možné uživit, takže je to pro mě časově náročný koníček. Živí mě překládání.


 „Mám několik nápadů, ale zaleží především na tom, kolik budu mít času na psaní.


V nakladatelství Portál vyšla zábavně-vzdělávací série pohádkových příběhů o přírodě – Zákeřné keře, Jde sem lesem, Rybí sliby, Mizící hmyzíci a Taje olivového háje. Nechystáte další pokračování?

Mám několik nápadů, ale zaleží především na tom, kolik budu mít času na psaní. Populárně naučné knížky jsou navíc zcela přirozeně náročné na obsah, takže si toho musím hodně nastudovat, abych mohla zajímavé informace předat nenásilnou formou dál dětem. Znamená to, že musím mít na psaní opravdu spoustu času, což se mi vždycky nedaří.

Zdroj: Reflex


Chtěla jsem humornou a nenásilnou formou dětem přiblížit nástrahy sociálních sítí a virtuálního světa, ve kterém se řada z nich bohužel často ztrácí.“ 
 


Podvody, zneužití moci, zisk bez vlastního úsilí, lesk i odvrácená strana slávy… nad těmito tématy se zamýšlí příběh Polštářoví podvodníci, v němž spaní na kouzelném polštáři dokáže dostat do hlavy obsah jakékoli knížky či učebnice. Myslím, že právě v dnešní době moderních technologií je to vysoce aktuální. Odkud se zrodil nápad na tento příběh a jaké máte ohlasy od čtenářů?

Chtěla jsem humornou a nenásilnou formou dětem přiblížit nástrahy sociálních sítí a virtuálního světa, ve kterém se řada z nich bohužel často ztrácí. Sociální sítě skýtají různá nebezpečí a je třeba, aby si toho byly děti vědomy. Aby se nenechaly zmást, neuvěřily nesmyslům. Byly schopné kritického náhledu. Je dobré vědět, že aranžované fotky ani texty, které je doprovázejí, nemusí mít s realitou společného vůbec nic. Právě o to mi v příběhu šlo nejvíc. Chtěla jsem názorně ukázat, že informace zpracovaná sociálními sítěmi a někdy i oficiálními infomačními kanály může být natolik překroucená, že nemá se skutečností společného zhola nic. Snažila jsem se příběh stavět na situačním humoru, aby děti hlavně pobavil a teprve potom je polehoučku dovedl k zamyšlení. A to se netýká jen sociálních sítí, ale například i špatného svědomí. Výborná pedagožka Nina Rutová napsala ke knížce obsáhlou metodiku, je tedy snadné příběh vyžít ve školách při společné četbě. Pevně doufám, že knížka – i metodika – přinesou dětem nejen radost, ale i užitek.

„V tvorbě rozhodně nepreferuji jedno pohlaví.“


Josífek, Lukáš, Vojta, Toník… Hrdiny Vašich příběhů, zejména pro začínající čtenáře, jsou často kluci. Samozřejmě že píšete i o dívkách, ale trochu se mi zdá, že kluci převažují. Jak to vnímáte Vy?

Je možné, že kluci převažují. Neuvědomuji si to. Zpravidla píšu na střídačku – když byla hlavní hrdinkou holčička, obvykle potom píšu o chlapci. A opačně. Ale nijak to nesleduji. Rozhodně nepreferuji jedno pohlaví.

Daniela Krolupperová na autorském čtení, vpravo Hana Vildová,
vlevo Tereza Pařízková. Zdroj: archiv autorky

Nedávno jsme slavili Vánoce. Tuto část roku ve své tvorbě neopomíjíte, je přítomná v titulech Sněhová víla, Vánoční tramvaj či Vánoční pohádka, kde tradiční postavy Marie, Josefa a Ježíška pojímáte vskutku originálně – jako sourozence Marušku a Josífka, kteří musí zachránit sošku Ježíška ze spárů moci pekelné. Co Vás k takovému řešení přivedlo? Máte ráda Vánoce?

Vánoce miluji. V příběhu jsem se snažila dát prostor našemu Ježíškovi, jelikož má velmi silnou konkurenci v cizorodém Santa Klausovi, kterému možná někde na východě šlape na paty senior Mráz. Ovšem děti v příběhu pouze mají u nás běžná a oblíbená biblická jména – se svatým Josefem a pannou Marií nemají společného zhola nic. Je to pohádka o zlém čertovi, kterého převezou dobrosrdečné, laskavé a bystré děti. Dobro vítězí nad zlem. 


 „Dobré vztahy v rodině jsou základem zdravé společnosti.


Koncem roku 2020 Vám vyšla u nakladatelství Pikola knížka pro prvňáčky s názvem „Tady straší naši“, kde vystupuje holčička Anetka mající moc krásný vztah s babičkou, u níž se setká s velkou řádkou pohádkových bytostí. Měla jste podobně pozitivní vztahy s prarodiči?

Ano, měla. Dobré vztahy v rodině – i v širší rodině mezi generacemi jsou základem zdravé společnosti. Snažím se ukázat, jak důležitá je pro dítě celá široká rodina. V hlavě mám už delší dobu příběh pro menší děti, jehož tématem je úcta ke stáří. Tak snad ho taky jednou napíšu. Jsem přesvědčená, že rodina je nejen základ státu, ale celého lidského společenství. Proto také rozpad rodiny rozbíjí a ničí celou společnost.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

NA CO SE MŮŽETE TĚŠIT?

Sáhne paní Krolupperová někdy po knížce pro děti od „konkurence“? Mluví do výběru ilustrátorů? Jaký názor dětského čtenáře ji rozesmál? Který titul patří k jejím srdcovkám a na jakém se nejvíc „nadřela“? Přečtěte si i 2. ČÁST ROZHOVORU. Už za týden!

________________________________________________________________________________

Máte v knihovničce také nějakou knížku od Daniely Krolupperové? Která je Vaše nejoblíbenější? Setkali jste se s negativním vlivem virtuálního světa nebo nesouladu v rodině na děti? Třeba Vám právě některý z výše zmíněných titulů pomůže situaci pochopit nebo řešit. Těším se na Vaše komentáře a postřehy. J

1 komentář:

  1. My jich máme doma spoustu. Jsou parádní. Na Josífkovi se naši kluci rozečetetli. Autorce moc fandím a obdivuji četnost, s jakou knížky vydává...🙂

    OdpovědětVymazat